slepice
Markéta Vlčková se věnuje především malbě, kterou vystudovala v ostravském ateliéru Daniela Balabána. V raných pracích školních let reflektuje své okolí výraznými motivy z dětství (cyklus Slepice, 2000). Výsledné obrazy se pohybují mezi silnou introspekcí laděnou do klidně melancholické podoby a spontánně expresivním pojetím, kde se věnuje širším problémům, ale podvědomě stále uplatňuje svůj základní ikonografický aparát.
Kromě olejů na plátně začala autorka pracovat na sérii sklomaleb. Tradiční obrazová kompozice je zde nahrazena graficky plošným, až tapetovým pojetím, kde je prostor členěn sériově se opakujícími figurami. Tématicky Vlčková vychází z raného období, ale jednotlivé motivy izoluje od jejich přirozeného prostředí a kolážovým principem je konfrontuje s vizualitou současného světa, který je koláží sám o sobě. Do obrazového prostoru se tak dostává pestrá paleta tanečnic, lyžařů, zápasníků sumo a jiných výrazných „obrazů“ převzatých z útržků televizních zpráv, novin a časopisů. Autorka vytváří vlastní svět, který, jakkoli vypadá bizarně, je neúprosně přesně konstruován podle pravidel světa skutečného.
Problematiku sklomaleb Vlčková kontinuitně rozvíjí i v další tvorbě ubírající se směrem grafického projevu. Výrazovost uvolněného malířského rukopisu raných obrazů zde nahrazují jasné barevné kontrasty a dynamické abstrahování tvaru. Právě tyto kvality poprvé důsledně uplatnila v diplomové práci s názvem Madona na přechodu (2004), kde výraznou stylizací konfrontuje předměty denní potřeby s tváří Madony. Motiv mariánských středověkých deskových obrazů kontrastuje s vizualitou reklamních ikon současného světa, který je zobrazen i na sklomalbách. Znovu se zde objevuje problematika moderní společnosti konzumního charakteru spojená s obrazem Madony pocházejícím naopak z intimního prostředí osobních vzpomínek autorky. Ptáme se, zda-li je určující předmět denní spotřeby zastupující anonymní masovou společnost, nebo tvář Madony jako předmět osobní kontemplace. Kolážový princip zde může být nahrazen slovem konfrontáž, oba motivy jsou abstrahovány a doslova propojeny do jednoho obrazu s až kolářovskou posedlostí. Proces abstrahování neprobíhá jen po formální stránce z hlediska zjednodušení tvaru, ale především vytržením motivu z původního prostředí. Minimalisticky redukovaný výsledek nabývá kvality znaku v zástupnosti jednotlivých prostředí, tak vzniká specifický jazyk, který formálně usiluje o co největší jednoduchost, ale popisované téma z jednoduché schematičnosti ikony „přetéká“.
Téma Madony, rozvíjené od školních let, pokračuje v dalším cyklu s názvem Madona hokejistou (2006). Znovu se zde střetávají zdánlivě neslučitelná prostředí, a právě vizuální i ideové propojení obou motivů představuje hlavní moment celé práce, která je navíc zvýrazněna netradiční technikou fólií lepených na žaluzie. Jedná se o dosavadní vrchol v hledání hranice a možnosti spojení různých světů a zároveň v experimentování s technikou díla. Vážnost tématu vyvažuje jasná barevnost a použití hravých materiálů. Napětí mezi hlubším poselstvím a formální hrou, ostrou kritikou a jemnou ironií charakterizuje celou tvorbu Markéty Vlčkové. Autorka vychází z osobního prostředí, ale plynule se dostává k problémům současného světa, stále pro ni zůstává klíčová estetická kvalita spojená s obsahem díla, které nabízí různé možnosti interpretace.
J.Wollner